20. srpen 2010, NAPSAL: defeldrick KATEGORIE: White Pony Interview
Překlad Chinova rozhovoru pro altpress.com z 9. sprna 2010, kde rozebírají, jak vznikal opus magnum Deftones, album White Pony.
Mnoho lidí poukazuje na White Pony jako na album, kterým se Deftones zbavili nálepky nu-metalu a znovuobjevili žánr. Byl to záměr?
Docela dost. Pokud šlo o nějaký záměr, tak to bylo zůstat mimo od všeho, co se tenkrát dělo. Já nevím, jestli si pamatuješ, ale tenkrát byla spousta kapel, který Limp Bizkit, Papa Roach, nu-metalu, dělaly dobrý buisness. U nás – ne, že bychom se cítili, že jsme byli o tolik lepší než tyto kapely – ale prostě jsme cítili, že jsme jiný, že jsme vždy měli něco trochu jiného než všechny ty ostatní kapely. Naším hlavním důvodem pro to bylo, po té, co jsme byli spojováni výhradně s touto hudební scénou, neopustit náš zvuk, ale prozkoumat trochu více.
Pokud se podíváte na celou scénu jako velký závod, tak by se mohlo zdát, že White Pony bylo album, kterým kapela vyhrávala ankety. Zdálo se, jako by bylo mezníkem pro žánr, protože bylo tak odlišné od všeho, co se dělo kolem. Je to první deska, na které Frank hraje už jako člen kapely na plný úvazek, že?
Jo, byla to první nahrávka, kde se Frank stal více aktivní. Byl s námi během procesu psaní po většinu času, a pak se vlastně stal členem kapely krátce poté, co jsme dokončili album. Taky jsem na téhle desce začal hrát na kytaru, což bylo docela divný z několika důvodů. Zaprvý, jsem opravdu nevěděl, jak hrát na kytaru tak dobře jako teď – a pořád to nevim, ale samozřejmě, myslím, že jsem trochu lepší, než jsem byl předtim. Jen jsem se snažil řešit věci tak, aby fungovaly, ale sotva fungovaly. Když jsem začal hrát, Stephen byl fakt odměřenej. Myslel si, že mu šlapu na jeho pískovišti. Ale já na to, proč bych se měl starat jenom o zpěv? Pro mě to bylo prostě experimentování, jen jsem se bavil. Byl to jen další způsob, jak vyjádřit sám sebe, aniž bych jen zpíval, stačilo mě jen vzít na vědomí a následovat mě. Jen neutralizovat určité melodie a zkoušet různé věci. Takže to pro mě bylo jen experimentální a zábava, když se na to nedívám z pohledu Stefa. Ale když jsme začali psát, nejvíc jsme tlačili na pilu my dva se Stefem.
To byla moje další otázka: Je to album, kde se rozpoutala rivalita mezi tebou a Stefem? Mělo tohle napětí mezi váma dvěma velký vliv na výslednou podobu alba?
Myslím, že ano. Je to jediná deska, kde se tohle dělo, ale svým způsobem si myslim, že to byl jeden ze stavebních kamenů alba. Stephen měl nápad, mně se sice líbil, „To je fantastický,“ ale stejně jsem přišel s něčím, abych se mu vyrovnal, a on udělal to samý. Myslím, že to skončilo tím, že jsme začli dělat věci společně, teď už o tom nepřemýšlím. Co se stalo, bych přirovnal k tomu, že Stef chtěl postavit svou věž, pak jsem chtěl postavit já svou vlastní, ale trochu vyšší, a pak zas on postavil svojí o něco vyšší, takže na konci jsme měli celej tenhle skvělej materiál, protože jsme mezi sebou soupeřili, ale fakt o tom takhle nepřemýšlim.
Teď, když se dívám zpátky, tak si říkám, že jsme budovali něco, aniž bychom věděli, co vlastně tvoříme, a myslím si, že je to důvod, proč White Pony vyčnívá nad ostatníma a je to jedna z našich nejdynamičtějších desek. Jsou tam super-heavy agresivní skladby jako „Elite“, a máte tam také písně jako „Digital Bath,“ která je na opačné straně spektra, ale stejně zní ohromně. Tady jsme se opravdu začli zdokonalovat v dynamice a snažili se jí přenést do popředí.
Řekl si, že Deftones se nestydí psát „pěkné písničky“, ale White Pony byl první deskou, kde jste poprvé přijali tuhle myšlenku. Byl to v té době velký problém? Debatovali jste o tom, jak pro nedostatek lepšího slova, otevřít sám sebe ženskému publiku, hudebně?
Nebylo to nic, o čem bychom přemýšleli. Vždycky jsem byl ovlivněn věcmi jako Morrissey, na kterém jsem vyrůstal. Řekl bych, že mě vždycky inspirovaly měkčí věci. Mám pocit, jako bych se to snažil přenést do naší hudby. Myslím, že i když budete poslouchat Adrenaline, tak jsou tu songy jako „Birthmark“, „Fireal“ a tak podobně. O Adrenaline si všichni většinou řeknou, že je to mladá agresivní nahrávka, což je, ale je tam i náznak něčeho měkčího. U White Pony jsem se možná cítil víc svobodně. Byl jsem schopný vyzkoušet spoustu věcí, aniž bych se styděl. Například, „Teenager“, což je pravděpodobně nejjemnější song na desce. Je to do velké míry instrumentální a je tam hodně elektroniky. Beat je naprogramován, jediná věc, která je skutečná – nebo tam hraje – byly Stefovy klávesy. Je to jedna z těch věcí, na které to stojí, a znělo to jako nic jinýho a nikdo s tim neměl žádný problém. Přinesl jsem ten song, napsal jsem ho se svym kámošem Crookem, který se mnou hraje v Team Sleep a je kamarád s Frankem. Dal jsem to poslechnout kapele a říkám „Co takhle to dát na album?“ a zbytek kapely „Líbí se mi to, je to skvělá píseň.“ Měl jsem pocit, že to nahrávku posune do jiných míst, takže to nevyznělo jako pěst na oko. Jen jsem si myslel, že by to mohlo přidat více barev na paletě, a taky mám pocit, že to tak bylo.
Mluvili jsme o tom, jak album morfovalo do opravdu heavy věcí a pak do strukturované atmosféry. Ale po textové stránce, sex a vraždy se zdají jako hlavní témata. Zřejmě „Knife Party“, je to tak? A „Digital bath“ je asi o dívce zabité fénem ve vaně. Odkud ty nápady?
Drogy. (smích) Docela hodně. To byly časy, pokud mám být upřímný, kdy jsme jako kapela začali experimentovat trochu víc s drogami. Nebudu to připisovat všechno drogám, ale jsem si jistý, že to s tím má něco společného. Byl jsem tak trochu mimo v mých myšlenkách a myšlení vůbec. Sex a násilí byly vždycky velkou součástí rock'n'rollu. Plus, sex a násilí je jedním z nejzajímavějších aspektů rocku pro mě, takže přenést to do textů je jaksi mystický a stále to ještě není tak do očí bijící. Například, „Digital Bath,“ píseň sama o sobě není násilná, pokud si vezmeš slova a budeš poslouchat jenom melodie. Neměl by sis myslet, že jde o násilnou písničku. Jde o pěknej vesmírnej song.
Ale pořád pochmurnej song.
Jo, svým způsobem zlověstnej. Ale pak přidáš texty, který malujou obrázky a ty ti poví příběh. To je jeden z mých nejoblíbenějších textů, které jsem napsal. Teď, když se dívám zpátky, tak si nepamatuji, jak jsem to napsal, což mě přivádí k přesvědčení, že jsem byl asi dost mimo, když jsem to napsal. Ale vždycky jsem měl rád ten kontrast. Líbí se mi pěkná hudba se špinavými texty, nebo naopak. Názvy písniček vyváží něco a něco zas vezmeš odjinud, to jen rozšiřuje škálu možností pro mě.
Mluvil si o White Pony jako o odkazu na kokain, byl si tenkrát docela otevřený, když jsme se bavili o přebalu desky. Nelituješ zpětně něčeho, co si ohledně alba řekl?
Co bylo, to bylo. Kdyby se to stalo dneska, já nevím, jestli bych. Asi ne, teď, když jsem trochu starší a moudřejší. Cítím se trochu zodpovědnější, a to zejména proto, že mám dospívající děti. Myslím, že teď trochu víc přemýšlím o podobných věcech. Ale myslím, že je to docela fajn. Jsem rád, že vím, že tyhle roky mého života jsou za mnou. Myslím, že je to pro mě snazší přijmout, protože to byla jen jedna životní fáze a část dospívání.
Není White Pony poslední deska Deftones, která obdržela platinu?
Jo, myslím, že je. Vlastně si myslím, že eponymní album je taky blízko platině. Nikdy jsem za s/t nedostal platinovou desku. Jediný platinový desky, které mám, jsou za Adrenaline a White Pony.
Důvod, proč se ptám je, že se zdá, jako že je to album, které vás jako kapelu osvobodilo. Říkat o vás, že jste „inteligentní metal“ je jako být nejkrásnější servírka v Cracker Barrel. Jsem toho názoru, že deska, i když byla úspěšná finančně, byla ještě úspěšnější pro kapelu psychicky. Neosvobodilo vás to, jako „Kurva, teď můžeme dělat cokoliv?“
Myslím, že ano. Myslím si, že to pro nás bylo dobrý i špatný. Když jsme se podívali na to, co jsme nahráli, byla to jiná deska, než která byla venku. Neměli jsme tam song „Back To School“. Nahrávací společnost nám o tom nic neřekla. Napsali jsme ji, nahráli a pak ji vyhodili. Takže jsme se cítili skvěle. Jedna věc, když se ohlídnu zpátky, je, že odvedli skvělou práci. To bylo poprvé, kdy jsem cítil, že nám nahrávací společnost vzala za zády jednu z našich desek, alespoň ze začátku. Jakmile pustili album ven, podporovali ho velmi dobře. Byly to časy, kdy Maverick Records prosperoval. Měli spoustu peněz a cpali je do nás. Marketing alba byl skvělej.
Když pustili ven „Change“, tak nám řekli, že už na albu nejsou žádný další potencionální singly. A já na to, „No, nepodepsali jste s náma před Adrenaline smlouvu, protože jsme rádiová kapela.“ Tohle je pravděpodobně nejvíc popová deska, jakou jsme udělali a vy chlápci, s tim nemůžete nic dělat. Je tu spousta dalších songů a je váš problém, že nechcete slyšet songy jako „RX Queen“ v rádiu. Neznamená, že to nemůžete dát do rádia a čekat, co se stane. Ale label to nechtěl, byli studený jak psí čumák a řekli: „Buď je s tímhle stylem nahrávání konec, nebo můžete napsat jinej song!“. (Kapela to vyřešila po svém, přepsala „Pink Maggit“ na „Back To School“.) Je to jedna z mála věcí, na kterou se ohlížim s mírnou lítostí.
Na téhle desce jsme si dělali, co jsme chtěli. Udělali jsme to, co jsme chtěli. Pracovali jsme v našem volném čase, strávili jsme rok nahráváním téhle desky a stálo to hodně peněz, většinu jsme napsali ve studiu. Posledních dvě desky, po tom jsme se soustředili na White Pony, jsme zjistili, že můžeme pracovat tímto způsobem znovu. Tenhle přístup nám to pak na dalších deskách dělal mnohem těžší, prodražovalo se nahrávání a bralo si to daň v našich soukromých životech. Rozhodně to byla zkušenost, která nás hodně naučila. Neměli jsme to předem promyšlený, jen jsme chtěli stvořit něco, co bude mimo střední proud. Neměli jsme žádné velké schéma, jak udělat naší desku průlomovou. To je právě to, co se stalo, to taky fungovalo.
Album, které tě udrží v netradičních teplákách a dredech.
(smích) To si řekl ty, ne já!