29. prosinec 2010, NAPSAL: defeldrick KATEGORIE: Interview Diamond Eyes
Přepis rozhovoru rockového magazínu Spark těsně před historicky prvním koncertem Deftones u nás v Roxy.
DEFTONES vydali své první album už v roce 1995. Od té
doby prošli dlouhým hudebním vývojem a výrazným způsobem ovlivnili
současnou metalovou scénu. Kapela hraje ve složení: Chino Moreno (zpěv,
kytara), Stephen Carpenter (kytara), Sergio Verga (zástupce za zraněného Chi
Chenga – basa), Frank Delgado (klávesy, samply, gramofony) a Abe Cunningham
(bicí). S Chinem a Abem jsme mluvili těsně před historicky prvním
koncertem v České republice. Řekli nám hodně o historii kapely
i o jejím současném stavu.
Jaký je vlastně význam slova Deftones?
Chino: DEFTONES nemá v podstatě žádný význam, vymyslel to Stephen
(kytarista) asi před dvaceti lety. Slovo def bylo používáno hiphopovou
komunitou v druhé polovině osmdesátých let.
Abe: Def znamená to, co dnes cool. Je to něco dobrého, super.
Chino: Pak už s námi zůstalo def spjaté, jen jsme k němu přidali tones
(tóny).
Spousta rockových kritiků říká, že je nemožné vás zařadit do
nějaké žánrové škatule. Proč jste tak nezařaditelní?
Chino: Myslím si, že dobrá věc, kterou děláme, je nedodržování hranic
v tvorbě naší hudby. Máme rádi skoro všechny hudební styly. Muziku
necháme skrz sebe přefiltrovat a pak se snažíme přijít s něčím, co
nezní jako by bylo už jednou formulováno nebo jako něco, co jsme už někdy
natočili. Snažíme se prostě udržet naší hudbu svěží.
Vaše hudba je velmi specifická, existují nějaké kapely, které vás
inspirují?
Chino: Spousta kapel, například Jane's Addiction. Inspirují nás i věci,
které jsme poslouchali jako malí děti, třeba Michael Jackson. Prostě dobrá
muzika, ať je to cokoliv od popu, přes rap, rock, metal.
Takže nejste zaměřený pouze na jeden hudební styl?
Chino: Já už od dětství poslouchám úplně všechno.
Abe: Hlavně jsme vyrůstali v době, kdy padala spousta bariér. Nejen ve
společnosti, ale i třeba v rapu a rocku. Byla to skvělá doba, protože
lidi nezajímalo jak vypadáš, mohl si být, kým si chtěl být. Taková byla
situace v osmdesátých letech, když jsme byli malí. Byla to prostě taková
doba, kdy se hodně věcí měnilo.
Můžete se zpětně podívat na evoluci vaší hudby a zhodnotit
hudební a textový vývoj od prvního alba „Adrenaline“ po aktuální album
„Diamond Eyes“?
Chino: V první řadě si myslím, že se stále učíme, což je
určitě dobře, protože všichni potřebujeme umět nové věci. Rozhodně se
změnilo to, jak skládáme a jak nahráváme. Zpětně si vybavuji, že při
natáčení našeho prvního alba jsem si nebyl stoprocentně jistý, jak by
mělo všechno znít. Nepřemýšlel jsem o naší hudbě tak důkladně,
spíš jsem nějak přirozeně poslouchal instinkt. Když mi přišlo něco moc
jednoduché, tak jsem se snažil posunout tam, kde jsem se necítil úplně
sebejistě. Asi jsem se tak snažil posunout sám sebe dopředu. A to se
vlastně snažíme dělat všichni i dnes. Určitě jsme se dost změnili,
hlavně doufám, že už umíme trochu lépe hrát (smích). Rozhodně ale máme
takový ten optimistický pohled na věc a snažíme se tvořit něco, co se
trochu odlišuje.
Abe: Snažíme se hlavně nebýt pohodlní a nedělat hudbu jen tak pro nic
za nic. Dostali jsme se do bodu, kdy se vážíme toho, co máme a co jsme
dokázali.
Už vaše první album bylo populární a proslavilo vás. Bylo na
metalové scéně prázdné místo, které jste zaplnili?
Chino: Myslím si, že se stále pohybujeme někde uprostřed mezi neznámou
kapelou a slavnou kapelou. Nikdy jsme naší hudbou nebyli tolik zajímaví pro
rádia, i když za ta léta jsme se pro ně už stali trochu přijatelnější.
Když jsme začali hrát, tak jsme vlastně ani přesně nevěděli, co
děláme. Byl to prostě rock. Ani jsme nepředpokládali, že bychom v těch
rádiích měli být slyšet. Náš postoj by se dal charakterizovat jako
„srát na všechno“. Lidem se první deska líbila, protože si asi řekli,
že je to něco jiného. Bylo to nejspíš nejvíce new-metalové album, jaké
jsme kdy nahráli. Dokonce i my v DEFTONES jsme si říkali, že hrajeme
hudbu, jako nikdo jiný. Proto jsme se asi líbili – byli jsme prostě
odlišní.
Vaše album „White Pony“ bylo extrémně úspěšné – prodalo se
ho přes milion kopií. V čem vidíte jeho obrovskou oblibu?
Chino: Bylo to skvělé album, rozhodně jedno z nejlepších, které jsme kdy
natočili. I některé po něm následující jsme se snažili vytvořit
v jeho duchu. „White Pony“ bylo dost obtížné realizovat. Strávili jsme
nad ním spoustu času. Všechny skladby vznikaly přímo ve studiu za
užívání nejprofesionálnější aparatury. Zkusili jsme se vrátit tam, kde
jsme byli v době alba Adrenaline, ale každou skladbu, každý riff jsme
ladili do posledního detailu.
Abe: „White Pony“ bylo perfektně načasované. Vyšlo po desce „Around
the Fur“, což bylo také celkem úspěšné album podpořené spoustou
koncertů, takže nás vidělo hodně lidí. Náš vzestup pak vygradoval
vydáním „White Pony“.
Jaký je váš vztah k elektronické hudbě? Je pouze prvkem, kterým
dokreslujete atmosféru, nebo si bez ní nedokážete muziku DEFTONES
představit?
Chino: V některých skladbách na nové desce Frank (klávesista a DJ) vůbec
nehraje. Obecně lze říct, že není nic, co bychom za každou cenu museli do
naší hudby zakomponovávat. V některých z našich písniček například
nejsou metalové riffy. Myslím si, že by do sebe mělo vše přirozeně
zapadat, aby výsledek zněl věrně. Některé skladby si o elektroniku
prostě neříkají, tak ji tam nevkládáme.
Chino, v některých skladbách hraješ na kytaru a zpíváš
zároveň. Skládáš kytarové riffy sám, nebo hraješ, co ti řekne Stephen
(kytarista)?
Chino: To záleží na situaci. Někdy přijde s nápadem on a já se přidám
a začnu hrát s ním, někdy skládáme společně. Snažíme se nevykrádat
nápady jeden od druhého. Říkáme tomu „piggy back“ – když někdo
začne hrát a jiný se přidá s tím samým. Mnohem lepší je, když každá
kytara hraje něco trochu jiného. Hudba je potom mnohem pestřejší.
Ohledně aktuální desky: jaký je význam slov „Diamond
Eyes“?
Chino" „Diamond Eyes“ nemá žádný význam. Jen jsem si hrál se slovy.
Obvykle buď máme skvělý název, nebo na žádný nemůžeme přijít.
Tentokrát jsme žádný neměli, ale chtěli jsme ho, tak jsem si napsal
spoustu různých slov. A když spojím tyhle dvě, vidím, že se krásně
snoubí a působí na mě hrozně optimisticky. Představím si široké oči a
nádherný pohled na život. Myslím si, že v době, kdy jsme tuto desku
natáčeli, jsme byli naplněni optimismem. Měli jsme za sebou těžké časy a
chtěli jsme dát životu co nejvíce pozitivního.
Několikrát zaznělo, že vaše nevydané album „Eros“ natáčené
ještě s Chi Chengem spatří světlo světa, až nastane správný čas. Co
myslíte tím „správným časem“?
Chino: Nevím. Nikdo z kapely nevíme, kdy bychom ho měli vydat. Pořád
myslíme na Chiho, je centrem veškeré naší pozornosti. Je to poslední věc,
na které hrál. Rozhodně víme, že právě teď není správný čas.
„Eros“ je temná nahrávka, proto jsme chtěli rozhrnout černé mraky a
vytvořit něco jasného, pozitivního, což se nám podařilo s „Diamond
Eyes“.
Na „Diamond Eyes“ jste spolupracovali s producentem Nickem Raskulineczem,
který mimo jiné nahrával s FOO FIGHTERS nebo Marilynem Mansonem. Jak album
ovlivnil?
Chino: Pomohl nám strašně moc. Skvěle s námi spolupracoval a velice se
soustředil na naše společné dílo. Zároveň nás všechny držel
v těžkých časech. Není jen výborný kolega, ale také úžasný člověk.
Je velmi zběhlý, naše skladby zná stejně dobře jako my sami. Byl s námi
od chvíle, kdy jsme je začali psát, až po jejich nahrávání. Předtím
jsme u sebe neměli nikoho po celou dobu tvůrčího procesu. Spolupráce
s ním je prostě skvělá. Je starý jako my, má rád trávu a miluje
hudbu.
Jak je Chi Chengovi?
Chino: Chi dělá pokroky. Je mu snad lépe. Snažíme se pro něj a
jeho rodinu shánět peníze a jediné co si přejeme je, aby se uzdravil a
znovu s námi stál na pódiu.
Dnes jste poprvé v České republice. Proč vám to trvalo tak dlouho?
Chino: Já vůbec, kurva, nevím. Byli jsme snad všude okolo České republiky.
Každopádně jsme velmi rádi, že jsme konečně tady. Slyšeli jsme o vás
jen samé dobré věci.
autor: Honza Krčmář
29. prosinec 2010 14:46
Pořád ty samé otázky. Neškodilo by být trochu drzejší a ptát se taky na něco jinýho.