3. prosinec 2010, NAPSAL: defeldrick KATEGORIE: Ostatní Interview Foto
Chino Moreno prozradil hudebnímu a pop-kulturnímu webu The Quietus svých 13 nejoblíbenějších alb vůbec. Zároveň popsal důvody, proč si které album vybral do své osobní Top 13.
Než se podíváte na výběr oblíbených alb China Morena, v první řadě je hodně překvapující, že Deftones byli schopni uniknout debilnímu nu-metalovému blátu. Někoho může překvapit, že Chino opomenul ve výběru například Cure, Depeche Mode. Ale Moreno, mluvící z útrob provinčního městečka ve Velké Británii, vysvětluje, že to pro něj bylo dost obtížné a zároveň zvláštní výzva: „Bylo to dost těžké, neměl jsem moc času přemýšlet, jinak by výběr trval věčně.“ Také trvá na tom, že „je to velmi osobní výběr, a nikoli zástupce Deftones jako celek.“ „Pokud byste se ptali kohokoliv jiného v Deftones, pravděpodobně byste dostali seznam dalších 13 úplně jiných desek."
Kompletní balík všech 13 alb si
můžete stáhnout tady. Nebo
každé album jednotlivě níže.
„Tohle obsahuje jeden z nejkrásnějších ambientních materiálů, pro které je Eno znám ze svých dřívějších nahrávek, a já jsem jeho velký fanoušek, ale je tu také několik opravdu zajímavých beatů. Eno je ve hře tak dlouho, ale pořád dělá hudbu a beaty, které jsou tak neobvyklé. Každá jeho deska je dynamická. Samozřejmě bychom s ním rádi jednou spolupracovali. Některé z těchto skladeb byly původně pro film. Rád koukám na filmy, když skládám hudbu. Sbírám staré filmy, z přelomu století nebo 60. let, nebo cokoliv, pouštím si je na monitoru ve studiu a přitom skládám, pro mě to je jeden z nejzábavnějších způsobů, jak dělat hudbu. Doufám, že jednoho dne budu moct využít nějakým způsobem svůj talent kde skladání soundtracků.“
„Při poslechu téhle desky můžu dělat téměř cokoliv – vařit, sprchovat se, dělat turistiku, ale asi nejlepší je to pro noční život, když držim koktejl v ruce, a pozoruju noční světla města. Je to koktejl hudby, ale velmi temné. Je to velmi uklidňující nahrávka, pro uši a duši. Vlastně jsem ji měl dát do kategorie metal, i když je to spíš jazz, protože náladou je to tak temné. Jsou to protiklady, ale funguje to. V hudbě, co dělám, i když podvědomě, se snažím spojit krásu a špinavost rocku. Mám rád kontrast a dynamiku."
„Fever Ray jsou rozhodně novou gotickou kapelou. Zvukově mi připomínají 90. léta, hlavně soundtrack k X-Files, ten zvuk syntezátorů! Celá nahrávka je velmi temná a strašidelná. Dneska je jen pár desek, které mají takový gimmick, ale přitom nejsou falešně sentimentální. Jsou dost uvěřitelní i s tím vším divadlem okolo. Takže je to strašidelný, až mi z toho vstávají chlupy na rukou. Ale písničky jsou to skvělý. Líbí se mi, jak dynamicky pracuje se svým hlasem. Jedny z mých oblíbených pasáží jsou ty, kdy posadí svůj hlas tak nízko, že nezní jako člověk. To je pro mě zajímavý, neuslyšíš to moc často, a už vůbec ne u ženskýho vokálu.“
„Tohle je deska, kterou si mě tahle kapela získala. Když jsem ještě žil v Sacramentu, bydlel jsem hned vedle Press Clubu, kde zrovna hráli. Seděl jsem na verandě, když zrovna lezli z dodávky, tak jsem se s nima pustil do řeči. Jeli zrovna turné na podporu téhle desky, což bylo moje nejoblíbenější album v té době. Je heavy, ale je tam i hodně groovů – nevim, jestli to bylo tím, že v té době bylo hodně kapel dělajíc podobný styl riffů, nebo to bylo jejich disharmonickým zvukem. Měli 2 basáky, jeden hrál se zkreslením (distortion), a ten druhý zas proklatě nízko, klávesy tvořily vibrace. Nic jinýho tenkrát tak neznělo. Pocházeli z Washington, D.C., odkud pocházelo hodně mých oblíbených kapel jako Fugazi, Minor Threat – kapely, který nastartovaly tuhle hudební scénu. Nikdo jsem nebyl na politickej rock'n'roll, samozřejmě skvělý texty jsou skvělý texty, ale co mě chytlo, bylo, s jakou kadencí zpíval a jak dokázal pracovat se slovy. A tenhle chlápek, měl takovej sexy chraplák, dost odlišnej hlas, do toho ta líná atmosféra. Texty byly hlavně o pařbách, drogách a holkách.“
„Tohle je jedna z mých oblíbených desek, kterou, když jsem doma, poslouchám na vinylu. Nemusíš se starat o přeskakování skladeb, protože všechno zní skvělě. Je rarita, když najdeš desku jako tuhle a můžeš ji poslouchat celou. Když jsem ji slyšel poprvý, tak jsem si řekl „Wow, tohle je nejlepší deska!“ Jsou tam hodně romantický věci. Je jasný, že hned byli přirovnávaný k Joy Division, ale když se od toho odprostíš, zjistíš, že mají vlastní tvář. Tahle deska zachycuje ducha New Yorku. Když jsem vyrůstal, tak jsem poslouchal hodně britskýho rocku a popu, a když jsem jsem uslyšel tohle, tak to ve mně vibrovalo.“
„Tahle skupina pochází z místa kousek od Chicaga. Heavy deska, která Deftones z velký části ovlivnila. Plno silných akordů, backbeatů, basová linka pod tím vším. Některé písně nás přímo inspirovaly. Kytara vytváří neprostupnou stěnu, která je heavy bombastickým způsobem. Má to i velmi dobrou produkci. Oslovili jsme producenta (Keith Cleversley, pozn.red.), aby pro nás dělal první, nebo druhou desku. Vokálům postupně přijdete na chuť, neměl nejlepší hlas, spíš mluvil, než zpíval, ale texty jsou hodně sci-fi, zpívá o hvězdách a astrofyzice, opravdu divný témata, ale songy vás zahřejou romantickou atmosférou. Věděl jsem, že bych si měl vybrat nějaký desky, které nás inspirovaly, a toto je jedna z nich – poslouchám to i teď, takže to obstálo ve zkoušce času, a Deftones byli touhle deskou určitě ovlivněni.“
„Tenhle band mám rád už pěkně dlouho (M83 také zremixovali Rocket Skates, pozn.red.), a tohle je podle mě jejich nejlepší album. Miluju ten zvuk, jak programujou, jak používají synťáky, na týhle deskce jsou skvělý písničky. Žasnu, jak dokázali vytvořit tak komplexní skladby. Velmi dobrá struktura skladeb, a ta holka, co zpívá, její hlas je nádhernej. Produkce je tak obrovská a připomíná zvuk 80. let, což je pro mě tak nostalgický (Chino byl hodně ovlivněn new wave v 80. letech, pozn.red.), přeneslo mě to zpátky do mládí. Je úžásný, že tuhle desku dělal jenom jeden chlápek. Vždycky jsem byl fanouškem shoegaze, a když jsem poprvý slyšel M83, dal jsem to poslechnout kámošům a řekl jsem: „Tohle musíte slyšet, je to elektronická shoegaze kapela.“.“
„Kdybych měl vybrat moji nejoblíbenější desku tohohle roku, byla by to Black Noise. Letos jsem určitě tuhle desku poslouchal nejvíc. Je to zas jedna z těch desek, co můžu poslouchat kdykoliv. Je to taková ta hudba na pozadí, jestli víš, co myslim. Ale někdy, když si to dám fakt nahlas, je fakt hypnotizující. Nikdy jsem si nemyslel, že by se mi mohlo líbit techno, ale tohle mě k němu fakt přivedlo. Normálně, když poslouchám 4.4 beaty, házim to všechno do jedný kategorie, ale zvuk tohohle je úžásný – trocha toho zvuku jsou jako malé kousky metalu, je to organický a má to zemitý zvuk. Je to naprogramovanej noise. Po okraji je to temný, taky miluju přebal desky, který koresponduje s hudnou. Nutí mě to poslouchat do větší hloubky.“
„Tohle vyšlo pravděpodobně, když mi bylo 19 nebo 20. Vždycky jsem to miloval, tahle deska pro mě byla velkou inspirací (Deftones nahráli cover No Ordinary Love, pozn.red.). Je to klasika, další koktejl zvuků města. Uklidňující hudba, je dost vzácný, když zpěvačka s takovou barvou hlasu sedí tak dobře na hudbu. Poslední dobou se hodně zajímám o saxofony, a to je taky důvod, proč chci upozornit na desku Bohren. Tohle album je hodně instrumentální, je tak pěkný díky saxofonům. Saxofon je tady pro mě téměř to samý jako hlas. Zní to jako, když někdo něco říká přes saxofon.“
„Přišel jsem na to, že Air jsou víc láskyplnou kapelou, než sexy kapelou. Romantickou, ne svůdnou… přesně tím, než to začně bejt špinavý. Zvukově je to hodně uklidňující, velmi příjemný. Bicí mají ten sedmdesátkovej tlumenej tón, nic neomalenýho, nebo drsnýho, všechny songy jedou na vlnách. Měl jsem rád Air už před tímhle albem, dostal jsem se k nim přes soundtrack k filmu Smrt panen (Virgin Suicides, 1999, pozn.red.), na kterym byl song Playground Love, kde je další saxofon, kterej miluju. Ale Talkie Walkie je další z těch desek, který se mi líbí celý, takže nemusim přeskakovat.“
„Pamatuju si, když jsem tohle poslouchal jako malý kluk, což jsem asi neměl kvůli špinavým textům. V okolí, kde jsem vyrostl, každý, kdo řídil, pouštěl v autě tuhle desku. Too Short jsou z Oaklandu v Bay Area, což je blízko městu, kde jsem vyrůstal já. Byla to lokální rapová nahrávka. Chtěl jsem sem dát rapovou desku, protože rap mě v mládí hodně ovlivnil. Tohle asi není zrovna známá věc. Je to hodně minimalistický, muselo to to bejt nahraný na 808čku a pak narapovat. Způsob, jak vystavil vokál, určitě to musel celý narapovat dvakrát a pak udělat stereo, takže takhle dokázal vytvořit tak cool zvuk. Myslim, že byl jedním z prvních, kdo to tahle dělali. Po textový stránce je to hodně sprostý, ale je super zábava to poslouchat. Když poslouchám dnešní rap, těžko říct, jestli jsem ještě fanoušek rapu, když se mi většina nelíbí.“
„K tomuhle jsem se dostal přes Ricka Rubina. Když jsme psali White Pony, setkal jsem se s ním ohledně produkce White Pony a on mi pustil tohle album. Netušim, proč mi to pouštěl, ale okamžitě jsem se do toho zamiloval. Je to velmi ukliňující, super pomalý, podobná atmosféra jako Bohren nebo Sade. Jede to ve střednim klouzavym tempu, je to hodně hřejivý. Texty jsou dost jednoduchý, ale vokály máš přímo před obličejem, a pod tím hudba fakt dýchá. Akordy zní jak z 50. let, je to přebraný od vzorů z padesátek. Akord sekvence jsou opravdu jednoduchý, je to velmi upřimný, hodně čistý.“
„Tahle deska bude protikladem všem albům, o kterých jsem mluvil. Je to komlikovaný, protože tam hraje hodně nástrojů. To je jedna z věcí, pro kterou mám Tortoise fakt rád, dokážou tenhle materiál zahrát naživo a ještě ho vytáhnout. Myslim, že mají asi 9 členů, někdy i víc. Ale je to jedna z těch desek, kde je fakt cool elektronika. Ale je to fakt organický, protože ti týpci na ty nástroje fakt hrajou. Tyhle dvě věci jsou tak odlišný a tak těžký dobře smíchat. Sám jsem to několikrát neúspěsně zkoušel. Je to hodně těžký. Muzikantství musí být tady, a programování musí být správné – Možná se mýlím, ale myslím, že spousta těch písniček jsou vytvořeny elektronicky a pak se je lidé snaží interpretovat, ale s Tortoise já nevím, jak to začíná – jestli začnou organicky-s nátroji a pak to interpretujou elektronicky? Obzvlášt album Standards, je to perfektní kombinaci obou. Určitě se cítím spřízněný s post rock kapelami jako Tortoise, možná s lidmi jako Shellac taky.“
8. prosinec 2010 11:08
Absurdní jsou, to máš recht, ale většina lidí je líná si to sama najít, takže proto.
8. prosinec 2010 00:21
Perfektní článek, rozhodně děkuji, s překladem vážně pohodlí… Jen ty download linky jsou vcelku… absurdní… pokud víte jak to myslím. A samotné minimalistické stránky deftones.cz se mi celkově čím dál tím více líbí!
